Zle z historie

10. května 2013 v 15:13 | Shaymin |  Mé pisátka
Tato povídka je inspirována mou dnešní hodinou dějepisu. Je pravdivá jen do určité části. Byla jsem silnější, než mé sepsané já.

Zvonek oznámil začátek hodiny. My jej ale vůbec nevnímali. Smáli jsme se spolužákovi, který o přestávce narazil zády do popsané tabule tak, že se mu křída obtiskla na jeho mikinu a mohli jste si přečíst jména účastníků 3. schůze velmocí z roku 1945 na jeho mikině. ,,Poldo, ty jsi vůl!"¨


Na dnešní hodinu jsem se moc netěšila. Vlastně, bylo to takhle: nejdřív jsem se netěšila, protože jsme měli psát; poté se ta písemka odřekla, takže se můj názor změnil a já se po výtvarce v parku uvolnila. Ovšem poté jsem se dozvěděla, že se budeme dívat na film. V normálním případě bych byla ráda, jenže my jsme se měli dívat na dokument o Hirošimě. A... nemám ráda zaznamenané lidské neštěstí.
,,Takže, pojďme si povědět něco k té tabuli. Japonsko..." Mylím, že vás to moc nezajímá. Takže abych to tak nějak shrnula: 6.8.1945 byla američany svržena atomová bomba na město Hirošima v Japonsku. 8.8. SSSR napadlo Japnsko. 9.8. USA shodilo další atomovku na město Nagasaki z podivných důvodů (někteří tvrdí, že si USA potřebovala atomovku ještě jednou odzkoušet). A pak konečně 2.9. 2WW skončila po kapitulace Japonska. Hotovo, konec.
,,Paní učitelko, rychle ten film. Za chvíli zvoní."
,,No dobře." A blonďatá starší dáma s výrazně růžovou rtěnkou zapla magickou pištějící krabici, od které vedly kabely video přehrávače. Kazeta vložena, film spuštěn. První část dokumentu mě až tak moc neděsila. Bylo to hlavně popisování amerických pilotů, jak počítali dobu letu bomby. Sem tam animace bomby, nebo herecké výkony neznámých herců z reklam.
A je to tady. Ta horší část. Část "po". Popisování přeživších pamětníků. A jejich osudy. Některé skončili dobře, některé špatně. Z těch dobrých to byl příběh tehdy osmi letého chlapce, kterého zachránil jeden voják. Když jej vynášel z hořící budovy, zavolal na ně jeho vděčný tatínek, a tak se ve zdraví shledali. Pána to tak dojalo, že se v natáčeném rozhovoru rozplakal. Nebyl sám, mě to také dojalo. Ale né natolik, jako ten smutný příběh.
Patřil ženě, která v době výbuchu snídala se svou rodinou. Ona sama vyvázla bez větších zranění, ale její šesti letá dcera ne. Tu zavalily do půl pasu sutiny. Matka se ji snažila vytáhnout, ale nic nezmohla. A oheň se šířil. Mohla tam akorát stát, neschopna pomoci a dívat se na své umírající dítě. Režisér té dobové scénky byl k nám tak nemilosrdný, že nakázal malé herečce, aby na znamení jejího konce zapištěla. Když jsem to uslyšela, stáhl se mi žaludek a zalily oči. Je mi zle.
,,Mohu na záchod?"
Ze třídy jsem vyletela jako namydlený blesk, protože jsem nechtěla, aby někdo něco poznal. Na záchodové kabince jsem se zavřela a začala přemýšlet. Přemýšlela jsem a brečela. Jak to někdo může udělat? Jak někdo nemůže myslet na osudy nevinných lidí? Pro nic. Jen pro smrt. A možná nějaké zvrácené potěšení. Vyšla jsem ven, opláchla se studenou voudou a vrátila se do reality naší třídy, která již stála u dvěří nedočkavá oběda. Kamarádka mi podala batoh a s vděčností jsme začaly hodnotit dokument. ,,Tý jo, z toho budu mít zkažený celý den."
,,Hmm... A to buď ráda, že ses nedívala na záběry z Norimberského tribunálu."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama