Znaky žirafí řeči

11. února 2013 v 16:20 | Shaymin |  Mé pisátka
Tak to bylo jedno odpoledne ČJ. Zadala nám téma: ZNAKY ŽIRAFÍ ŘEČI: ŘÍKÁM, CO CÍTÍM. Moc času jsem neměla. Možná to jednoho dne dopíšu...

Představte si, že sedíte na popraskané barové židličce v letištním baře. Datum - nevíte. Zápach - nevnímáte. Jediné, o čem máte přehled, jsou dosedávající mouchy na baře, které se nějakou záhadou synchronizovaly se zvuky letadel. Oliva v martini nevypadá nejčerstvěji ani poté, co se na ni pustí trochu svitu z pouličních lamp. Co se děje? Jo, to vešel on. Něco Las Něco - tak se mu říká.
Chudák starej Něco Las Něco. Je to už dobrých let, co sem zavítal. A při tom to tu měl tak rád. Vždy sťal svůj pouťovej klobouk a mrkl na slečnu Portlance za barem.
"Dobrý večer. Je to už tak dávno, co jsem zde byl," zafuněl. Barman očividně neměl zájem ani chuť si s Něco Las Něco o tom povídat. Raději se věnoval šmudlení skleniček flekatým hadrem. " Nalejte mi prosím jednu deci plnotučného jačího mléka."
" Můžete si vybrat. Ročník 67 nebo 82?"
" Raději 67... To mělo takový krásný nádech sicilských růží."
Barman odešel do skladu. Vrátil se se zaprášenou lahví jačího mléka.
"Vidíte tu paní na obalu? Jednou tam takto visela Portlanc. Jéžiš, ta byla tak krásná a já si ji nechal utéct s tím přitroublým Židem... Ach Portlanc." Sklenička se dopravila s jemným chhchchchhh přímo k ruce. " Děkuji."
Něco Las Něco vzal skleničku a smutným pohledem přejel po sedících. I když mne jeho příběh trochu zaujal, snažil jsem se vyhnout očnímu kontaktu a v duchu jsem si opakoval: sem ne, sem ne, sem ne... Vyšlo to. Zapadlý pohled mě přejel, vyslékl donaha a odkráčel dál. To bylo rychlé a docela i... příjemné.
Znovu se usadil na židli. Čekal jsem, že si opět začne povídat s barmanem, ale spletl jsem se. Začal svůj smutný příběh vyprávět mouchám. Docela mě to překvapilo a byl jsem i trochu uražen, že dal přednost jim přede mnou.
Vstal jsem. Sebral jsem svůj náčrtník a posadil se k němu. " Nedalo ti to, že?"
V tu chvíli jsem to pochopil: " Je to jako to pohádka o nemluvící princezně a pejskovi, že?"
"Hmm asi ano."
" Tak spusťte."
Něco Las Něco se zamyslel. "Hmm asi ne." Podíval se na mne svým pohledem, který mi trochu připomněl pohled takových těch laboratorních krys. Dědek jeden. Je vypočítaý. Je jako sourozenec s lízátkem. Dá vám jej přímo před nos, ale pak: uplavalo.
"Takže nebude nic?"
"Ne." Usmál se, dopil svou decku a s úklonou odešel. Seděl jsem tam jako opařený. Nechápal jsem. Stějně jako přišel, tak i odešel. Nechápal jsem...

POKRAČOVÁNÍ naleznete v rubrice: Téma týdne --> Vzpomínky
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nikol Grooving Nikol Grooving | Web | 5. března 2013 v 17:30 | Reagovat

no ty bláho. Takto bych neposkládala ani jednu větu natož celý článek :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama