Vzpomínky

13. února 2013 v 19:38 | Shaymin |  Téma týdne
Úvod k této povídce naleznete v rubrice Mé pisátka --> Znaky žirafí řeči:

Poté, co Něco Las Něco opustil bar jsem dlouho přemýšlel. Příběh, láska, vzpomínky, Portlance... Jdi do toho, chlape, chyť ho! Podíval jsem se na barmana, jako bych čekal nějaké znamení. Barman nepohl ani brvou - znamení! Rychle jsem popadl svůj náčrtník a rozběhl se ven. Nikde jsem nic neviděl, ale nemohl být daleko. K místu, kde bych jej mohl zastihnout, vedla jediná cesta - přes přistávací plochu. Plný odhodlání jsem si sundal boty. Ok, chlape, zem je studená, ale ty ho musíš dohnat.
Ve chvíli, kdy jsem byl v póze připravit jsem ucítil pohled těch krysích očí. " Obuj si ty boty a pojď, princezno."
" Ech. Pardon, pane, ano."
" A pospěš si!"
" Ano, pane." Jedna ponožka, druhá ponožka, tkaničky se zavážou časem. Snad. Něco Las Něco na mne opravdu nečekal. Ani s vyprávěním. Když jsem se dostal do zóny, kdy jsem něco mohl zaslechnout, byl ve fázi:"... vzpomínky. A Portlance je v těch vzpomínkách krásná. Ostatně to je i dnes. Doufám."
" Povězte mi o Portlance víc, prosím."
"Pane!"
"Pane."
" No kde bych začal. Portlance byla neteří zdejšího hospodského. To bylo ještě v časech před tímto letištěm, kdy zde bývala dlouhá prérie a kovbojové chránili nevěstky před bandity z vagónu. Tenkrát bylo vše jiné. Kovbojové byli kovboji, ženy ženami a já, tehdá čerstvě sedmnáctiletý, vyrost ze svých malých kovbojských galošů a hledal jsem pannu, která by vychovala mé dítě. A já ji opravdu našel... Portlance..." Zatraceně! Urvala se mi tkanička.
" A ona to určitě cítila jinak, byl jste nešťastně zamilovaný, a pak utekla s tím Židem."
" Hele, drž hangár, princezničko!" Něco Las Něco odplivl slinu, která se mu na jazyku musela převalovat nejméně 3 minuty. Udělalo se mi na zvracení. Ačkoliv jako vždy ze starých lidí.
" No, jak jsem říkal, zamiloval jsem se do ní. A ona (překvapivě) do mě! Byl jsem ten nejšťastnější muž pod zelenou koulí. U všech z kůže stáhnutých chřestýšů. Ta slečna měla páru! Ale pak se vše zvrtlo..." stařec utichl. Bál jsem se ho na něco zeptat. Bál jsem se ten příběh dokončit, protože bych mu způsobil další ránu.
"Ten Žid, pane..."
"Co Žid, SSáci."
Prudce jsem se nadechnul. Nečekal jsem to. Nikdo to nečekal... Ani Něco Las Něco. I po tolika letech, po tolika vzpomínkách jej to bolelo stejně.
" To je... Já, já... Nevím, co na to říct, pane."
" Nic neříkej, prosím."
Proklínal jsem se. Ta vzpomínka to zničila, jako parní válec rodinku gumových medvídků. Zdrtila jej, ale hned se zformoval zpět. Levá slza na koleni. Pravá slza na koleni a už nic. " Sbohem, princezničko."
"Sbohem, pane."
"Sbohem, Portlance."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eruvië Eruvië | Web | 21. února 2013 v 9:19 | Reagovat

Velmi pěkné. Zařazeno do výběru. :-)

2 omneoshaymin omneoshaymin | 22. února 2013 v 23:02 | Reagovat

Wow! Děkuju.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama